Ačkoliv pracujeme ve značně rozdílných podmínkách, všude zuří boj mezi politiky a novináři o správné vztahy. Není to bitva, není to tankový souboj, je to poziční válka. Jeden rok obsadí náš zákop nebo kótu, další rok je vybojujeme zpět, a tak to pokračuje a skóre nikdy nebude jasné. O tom však později.

Na zdejší konferenci jsem si připravil pár poznámek, ale většinu z nich ponechám stranou a pokusím se sdělit něco užitečného ohledně té nejnovější rodinné půtky. Přijel jsem do Prahy po třech letech. V taxíku jsem se dozvěděl o žalobě na Respekt a  o bulvárním Superu. Kdysi jsem cosi četl o bitvě v České televizi, ale už jsem to zapomněl, takže vlastně je pro mne všechno je nové. Napříště však již budu pečlivě sledovat, jak dopadne onen rodinný souboj a jak se budou vyvíjet česká média.

V souvislosti se svobodou tisku chci zmínit dvě důležité věci. Tou první je okolnost, že v novinařině se mi zdá svoboda tisku iluzorní - o tom se lze dozvědět v americké žurnalistické škole. Kdybych však měl tuto iluzornost přiblížit, řekl bych, pojďme teď na ulici, došlo tam k nehodě, při které auto srazilo chodce. Asi bychom se těžko shodli na příčině nehody. Někdo by řekl, že na vině je chodec, ale jiní by tvrdili, že auto jelo příliš rychle na vlhké vozovce. Také byste mohli být ovlivněni členstvím ve straně Zelených a přesvědčením, že auta stejně nepatří na tak úzkou ulici. Je ale rozdíl mezi poctivým nesouhlasem, kdy známe všechna fakta a existují pouze odlišné názory, a tím, že někdo tvrdí, že řidič byl samozřejmě opilý. Pokud je to pravda, jde o relevantní skutečnost, ale pokud to není pravda, jsou překročeny meze slušné novinařiny nebo slušné debaty.

Řekl bych, že všichni reagujeme subjektivně. Když sedíte u psacího stroje, nejvíc vám záleží na první větě, kterou naťukáte. V žurnalistice je důležité dostat aktualitu hned na začátek textu, nikoli na konec, jak to dělají v New York Times. Tím se dopouštíte úsudku), and you make a judgement in doing that but you try to make a fair judgement.

Tou druhou důležitou věcí týkající se svobody tisku je, že jako každá jiná svoboda může být svoboda tisku zneužita. Základem svobody je volný výběr. Alkohol se taky zneužívá, ale nikoho kromě Američanů v roce 1920 nenapadlo jej zakázat (Ameriku miluji, ale oni skutečně dělají bláznivé věci). Nebo ještě tak Usáma bin Ládin si ve své jeskyni může myslet, že řešením alkoholismu je zákaz alkoholu. Máme tedy svobodu, noviny dělají chyby, všichni děláme chyby. Někdy si ráno otevřete noviny, podíváte se, co jste to napsali a řeknete si, bože tohle jsem neměl dělat. Snažíte se, ale nejde to.

Britský tisk, jako mnoho dalších věcí, je napůl cesty mezi evropskou a severoamerickou tradicí. Máme tedy dvě různé novinové kultury a já bych chtěl uvést alespoň dva důvody, proč tomu tak je. Jedním z nich je vlastnictví, druhým náklad. Vlastnictvím míním jasnou věc - kdo je majitelem listu. Christian Rioux si je jako Kanaďan vědom existence Spojených států a nebezpečí amerického ovládnutí kanadských médií. Můj bratr žije v Torontu. V kanadských novinách je vždy uváděn program amerických televizních stanic a můžete se tam také na ně dívat. Ve Spojených státech si kanadských programů nevšímá nikdo. Přitom kanadská televize je mnohem lepší, přinejmenším proto, že Kanada se více zajímá o okolní svět než USA. Američané jsou zaskočeni Usámou bin Ládinem a jeho organizací al-Kajdá více, než by měli, neboť Amerika je velká země a její sdělovací prostředky pracují špatně - s výjimkou skvělých deníků jako New York Times, Washington Post či Los Angeles Times. Kanaďané tedy mají americkou televizi, ale Američané nemají kanadskou. To je škoda. Proto di Christian Rioux dělá starosti kvůli USA.

V České republice vám pak pochopitelně dělá starost německý kapitál a němečtí majitelé. V Británii zase máme problémy s Austrálií. Pochází odtud Rupert Murdoch. Austrálie není ani daleko ani blízko. Vlastně je docela blízko. Murdoch vlastní 35% nákladu britského tisku, velkou část televize - a chtěl by ještě víc. Je také veličinou v USA a Číně. V politice se také vyzná, ve Washingtonu se chová jako Republikán, v Londýně jako nový labourista, a pokud vím, v Číně je to komunista. Ale umí to s vládami a dostane, co chce.

S problémem vlastnictví se tedy potýkáme všichni. Britský tisk je v majetku mnoha bohatých korporací, až na jednu či dvě výjimky. Jednou z nich jsou noviny, kde působím - The Guardian. Vlastníkem je totiž trust. Kdysi byly majetkem jedné rodiny, Scottových, kteří se listu zbavili v roce 1936 a dnes patří trustu. Nemá majitele, nemá žádné akcionáře vyjma nominálních, nemá dividendy ani zisk, veškeré peníze jdou zpátky vydavatelské skupině. Není to lehké, není to ani perfektní, ale je to neobvyklý systém, který funguje. Financial Times vlastní jedna velká mediální společnost, Timesy má Rupert Murdoch, Telegraph je majetkem Kanaďana Conrada Blacka, Independent patří irskému magnátovi Tonymu O'Reillyovi, který kdysi řídil americkou firmu na fazolové konzervy Heinz.

Dalším zajímavým faktorem - nevím, jak dalece relevantním pro situaci v Čechách, ale velmi důležitým v jiných zemích, jsou regionální formy distribuce a nákladu. Británie je malá země, která mívala dobré železnice. Dominantními médii jsou londýnské listy. Máme deset celostátních listů, dva bulvární plátky, které si nijak neliší od jiných zemí, a pět velkých formátů, které si ráno můžete koupit všude, od Cornwallu po Skotsko. Konkurence je silná - deset novinových titulů je na padesát milionů lidí až dost.

Další charakteristikou novinové distribuce, která je zajímavá a v západní Evropě vede k různým výsledkům, z nichž ne všechny jsou dobré, je něco, čemu říkám regionální monopol. Jak jsem řekl, v Británii máme deset novin, které jsou k dostání všude. Regionální deníky vycházejí v Edinburghu, Glasgowě, Birminghamu a v dalších velkých městech, ale nejsou příliš důležité. Důležité jsou národní deníky. Narozdíl od toho se v USA New York Times prodávají hlavně v New Yorku, Connecticutu a New Jersey. Los Angeles Times se kupodivu kupují v Los Angeles. Většina novin je regionálních. Washington Post nebo New York Times si můžete koupit i v jiných městech, ale nedělá se to, prodávají se hlavně na místní úrovni. Totéž myslím platí o Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung, francouzské regionální deníky se čtou více než takový Le Monde nebo Libération, takže vzniká cosi jako místní monopol. Když není konkurence, můžete vydávat jiný druh novin. Ovšem konkurenční charakter britského tisku je dobrá i špatná věc zároveň, noviny jsou dnes uživatelsky mnohem vlídnější - větší fotky, výraznější titulky, více lidského rozměru než v listech s přirozeným místním monopolem, které dobře vydělávají, aniž se kupují v celostátním měřítku. Takže vlastnická struktura je také důležitá.

Jednou ze slabin britského tisku je senzacechtivost - milostné skandály, skandály vůbec, konfrontační tón, heslovité politické zpravodajství, které mnozí odsuzují, něco, čemu se u nás říká "dumbing down", tedy snad něco jako "oblbování". Mícháte prostě informace se zábavou a zpravodajstvím. V tom jsou nejpokročilejší Američané, spojením slov information a entertainment vytvořili výraz infotainment. V posledních patnácti-dvaceti letech se velké americké televize vydaly touto cestou. Ta je, nejen dle mého názoru, špatná.

a nyní něco o vztahu k politikům. Mezi politiky se pohybuji tak dvacet-pětadvacet let. Udržujte si od nich odstup, protože když to neuděláte, stanete se figurkou na šachovnici. Dají vám informace, vy je napíšete jak si to přejí, a když to není podle jejich gusta, tak je zkrátka příště dají někomu jinému. To se stává ve všech médiích, politici pochopitelně respektují svobodu tisku, ale jen pokud je jim ten svobodný tisk nakloněn. Tak se chovají všichni politici. Nemyslí to špatně, kupříkladu David Curry je dobrák a jen chce, aby se o něm psalo dobře. Klíčoví hráči vždycky chtějí mít tisk na své straně. Pochlebují, buzerují, pouštějí nebo zadržují informace, odmítnou dát rozhovor televiznímu korespondentovi. Mají své metody, jak vás nalomit - a jak už někdo řekl, politici lžou jako všichni ostatní. Radil bych tedy, stále si udržujte odstup, i od přátel, protože jako správní novináři nemůžete poskytnout politikům to, co chtějí, protože oni chtějí svoji vlastní verzi a ta nemusí být pravdivá. To, co radím ve vztahu k přátelům, platí také o lidech, které nemáte příliš v lásce, ať už ideologicky nebo lidsky, buďte féroví také k nepřátelům, budou vás za to nenávidět a bude je to opravdu štvát. Takže zdůrazňuji, nezkreslujte a nefantazírujte, ale držte si odstup a buďte féroví.

Krátce o tom, co se v Británii děje ve válce mezi tiskem a politiky. Máme Komisi pro tiskové stížnosti, která právně řeší a rozhoduje o stížnostech veřejnosti na tisk. Není to statutární orgán, nemůže ukládat pokuty, ale noviny mají její rozhodnutí otisknout. Takže pokud jste bulvár, který se dopustil něčeho strašného vůči jednomu ze synů princezny Diany - třeba jste ho fotili ve škole, což se nedělá, protože je nezletilý - a komise řekne, že je to špatně, máte to otisknout. Prostě vás klepnou přes prsty. O nic víc nejde. V Británii máme velmi účinné zákony na ochranu osobnosti. V USA je téměř nemožné, aby žalobu za pomluvu podala veřejná osoba. V tom je síla Prvního dodatku ústavy. Ve Francii a skoro v celé Evropě platí zákony na ochranu soukromí, které jsou posíleny Evropskou úmluvou o lidských právech a byly též převzaty britskou legislativou. Jistě, my chráníme soukromí, ale soukromí je dvousečná zbraň. Nandejme to Francii, protože Francouzi a Angličané si to vždycky rádi nandají - ve Francii se zákonů na ochranu soukromí užívá k ochraně politiků. Nandejme to Françoisi Mitterandovi, protože je po smrti a nemůže mě žalovat za pomluvu. Ty zákony chrání nejen legitimní nárok na soukromí, ale i nároky nelegitmní, včetně úplatkářství. Skandál ELF Aquitaine a další podobné záležitosti, jeden z jeho jeho premiérů, Pierre Bérégovoy, spáchá sebevraždu a my nevíme proč, jeden z jeho náčelníků štábu je nalezen zavražděný v Elysejském paláci, myslím, že tam žila i jeho milenka a nemanželská dcera Mazarine. Mně se zdá, že zákon na ochranu soukromí, který chrání občana před mnohdy obludnou dotěrností bulvárního tisku, je současně nebezpečnou zbraní v rukou bohatých politických tříd. Právě nedávno rozhodl jeden soud v Británii ve prospěch ochrany soukromí jednoho fotbalisty, který měl dvě milenky, s nimiž se rozešel a našel si třetí, takže obě jeho bývalé přítelkyně prozradily věc bulváru. Ten fotbalista na veřejnosti pózoval jako člověk z běžně šťastné rodiny a když zjistil, že má být vláčen bulvárem, šel k soudu a vyhrál. Jeden fotbalista a jeho milenky asi nejsou tak důležití, ale může se stát, že soud jednou omezí britský tisk tak, že to bude mít fatální důsledky pro veřejnou debatu tak, jak ji známe.

Politici, kteří se snaží ovládat tisk, se uchylují k regulaci vlastnických poměrů. Když už vlastníte noviny, můžete mít i televize. Tyto zákony jsou v USA mnohem tvrdší než v Británii. Rupert Murdoch musel získat americké občanství, aby mohl v USA vlastnit své televize a své noviny. Cizinci přece nesmí vlastnit americké televizní stanice, nebo ano? Přestal tedy být Australanem a stal se Američanem. Vlády tyto pravomoci mohou použít jako trest i jako odměnu. Minulý týden jsem hovořil s jedním britským politikem, a ten mi řekl, že Murdochovy noviny jsou proti přistoupení Británie k jednotné evropské měně, k Eurozóně, že všichni v tom vidí problém, ale že s Murdochem se půjde na dohodu. Ten můj známý předpověděl - ale může se mýlit - že Murdoch zastaví kampaň proti euru výměnou za uvolnění zákona o kombinovaném vlastnictví, takže by mohl získat víc televizí.

Na britský tisk doléhá ještě řada dalších opatření, je to boj, a já skončím tím, že v osmdesátých letech mnoho politiků a lidí ze showbusinessu úspěšně žalovalo novináře. (Jednou jeden Američan prohlásil, že politika je šoubzynysem ošklivců). Politici a lidé ze showbusinessu vysoudili na britských novinách spoustu peněz, téměř milion liber, i v případech, které zaváněly. V devadesátých letech se některé listy včetně mého chopily těchto kauz a vyhrály. Guardian vyhrál dva velké spory na ochranu osobnosti proti špičkovým politikům. Jonathan Aitkin, člen konzervativní vlády Johna Majora, tvrdil, že ho můj list poškodil tím, že ho dal do souvislosti se zbrojním obchodem. Šlo také ještě o nějaké milostné aféry, ale ten kšeft se zbraněmi byl důležitější. Rezignoval, aby mohl podat žalobu na Guardian a televizní kanál Granada. Pro nás to bylo krajně nebezpečné a riskantní - pomluva je v Británii závažné obvinění. Měli jsme ale štěstí, byli jsme schopni dokázat, že lže, protože jeden můj kolega našel v jednom zkrachovaném švýcarském hotelu účet přes úvěrovou kartu, která tuto lež odhalila. Kdybychom ten účet neobjevili, přišli bychom o miliony liber. Ten pán složil svůj poslanecký mandát, byl souzen za křivou přísahu a šel do vězení. Jeffrey Archer, další konzervativní politik, onen romanopisec, v osmdesátých letech vysoudil spoustu peněz a nyní taky sedí za křivou přísahu.

Jak jsem řekl na začátku, jde o vleklou válku - jednou vítězíte, jindy prohráváte. V tomto případě jsme před deseti lety prohráli spor o ochranu osobnosti, ale tu pozici jsme později dobyli zpět a politici se dnes v Británii nesoudí, protože začali prohrávat. Ale bojím se, že se teď začnou soudit ohledně ochrany soukromí.

Michael White
Praha, 8. listopadu 2001