Stříbrná sekyra (Peroutkova reakce na připravovaný tiskový zákon v říjnu 1946) Novinářství, jako většina institucí, může se pohybovat v širokém rozkyvu: od nejlepšího k nejhoršímu. Zdá se, že tisková reforma má těžce postihnout, patrně vůbec zamezit nejhorší typ novinaření. Jak má prospět typu nejlepšímu? Nemáme už iluzí o tisku, jimiž se vyznačovali staří demokraté, z plna srdce věřící, že tisk, tento nejmohutnější nástroj pravdy, může za všech okolností sloužit jen pravdě, že jest jakési mystické a nezničitelné pouto mezi novinami a pravdou. Věřit tomu dosud by odporovalo mnohokrát učiněné zkušenosti, že sázecí stroje a rotačky pokorně poslouchají toho, kdo se jich zmocní: ušlechtilého člověka stejně jako bídáka, mudrce i hlupce. Každé hnutí, i nejmizernější, se naučilo užívat tisku. Dokonce snad některá nejmizernější hnutí na něm hrála nejvirtuózněji, poněvadž se neostýchala využít všech možností, poněvadž člověk, když se vůbec nestydí, vždy může moderními prostředky velký počet jiných lidí svést na scestí. Nikdo už není tak naivní, aby věřil, že tisk je jen pramenem pravdy, všichni víme, jak často byl také zdrojem lži. Je-li možno zákonnými opatřeními vykořenit tento druh žurnalistiky, zneškodnit tohoto příbuzného záškodníků, kořistníků, uchvatitelů moci a burzovních makléřů, pak je to znamenitá vyhlídka a radujme se. Ale tu jen stavíme plot kolem zahrady. Co v ní budeme pěstovat? Vysoké stromy, nebo zákrsky Jak hodláme podporovat ten nejvyšší typ novinářský, pro který téměř už po jedno století máme drahý a milý název: typ havlíčkovský? Zatím slyšíme o dvou reformách, které mají prospívat zvýšení novinářské úrovně: jednak byla zřízena vysoká škola novinářská, jednak má být zlepšena a vycvičena zpravodajská pohotovost novinářů. Pokud prvního se týká, nikdy ovšem se nepodaří škole vykřesat a rozvinout novinářské a spisovatelské talenty, jako se to daří životu, tím méně, je-li škola do značné míry vybudována podle zásady, kterou vyslovil starý satyr Bernard Shaw: ten, kdo to dovede, ten to dělá, ten, kdo to nedovede, tomu vyučuje. Najděte člověka s talentem a charakterem a postavte ho do obtížné situace: život rychle z něho vytvoří dobrého novináře. Pokud druhého se pak týká, je záslužno rozvíjet zpravodajskou pohotovost novinářů, ale ne jenom tak, jako cvičíme honicího psa. Je třeba zamyslit se také nad prostředím, do kterého reportéra postavíme.Nejlépe mu prospějeme, jestliže ho umístíme v okolí, v němž se pravda může šířit bez překážek. Brzy ho zkazíme, jestliže když přinese pravdivou zprávu, mu řekneme, aby si ji nechal, poněvadž se nehodí tomu nebo onomu a nepodporuje ten nebo onen dobrý úmysl. Nebude vědět na kterou nohu se postavit.Záhy zlhostejní ke všem zprávám a informacím. Bezpečnost a vítanost pravdy je první podmínkou dobrého zpravodajství. Epochální vynálezy jako telefon, rádio, dálnopis neurychlí podstatně zpravodajství, jestli-že se potkává s politickými překážkami uveřejnění zprávy o tom, co se děje před vašima očima na ulici. V mnohých evropských zemích je možno už za hodinu po tom, co se to stalo oznámit, co se děje v Americe. Ale je někdy je třeba rok zápasit o zprávu o tom, co se děje v městě zpravodajově. Stranická politika podporuje všelicos, ale nikoliv zpravodajství. Podle nového tiskového zákona má být dovoleno jen politickým stranám nebo jen korporacím, aby vydávaly noviny a časopisy. Jako důvod je uváděno, že tak nejúčinněji se zabrání vzniku nesvědomitého tisku. Zajisté, tímto způsobem je možno zabránit mnohé jedincově nesvědomitosti. Ale zda se tím nezabrání také mnohé jedincově svědomitosti?Zda jeden bič nešvihne zároveň po zádech charakterních i bezcharakterních? Jsou léky, které ničí bacily i krvinky. Není možno morální schopnost a svéodpovědnost jedincovu přirovnat ke krvinkám veřejného života? Dějiny jsou plny příkladů, kdy jedinec probojoval dobrou věc proti lhostejné a zdráhající se většině. Zná někdo jiné dějiny? Nebo je pro nějaký dobrý účel nezbytno redukovat historii na psychologii davu? Připravovaný tiskový zákon zakládá se na předpokladu, že politická strana vždy, za všech okolností, je mravnější, svědomitější, ušlechtilejší než jedinec, zkrátka na tom, že individuum je mizerné. Zdá se však, že jsme neudělali zkušenosti, které odpovídají této konstrukci. Častokráte jsme zažili, že novináři byli svědomitější než politické strany, které jim rozkazovaly, a že se vzpírali nebo jen s nechutí plnili málo mravné rozkazy, dané jim stranickým sekretariátem. Že někdy odmítali špinit ty osobnosti, které strana špinit přikazovala. Že, puzeni svědomím, které žádná korporace nepodpírala, raději se rozcházeli se svým povoláním nebo hledali jiné působiště, kde se neozývaly tak odporné příkazy. Příliš dobře je znám machiavelismus politických stran, příliš dobře jsou známa jejich tažení, nezastavující se před ničím, aby se bezmyšlenkovitě mohla přijímat konstrukce připraveného tiskového zákona, že politická strana vykonává jen ušlechtilý dozor nad novinářem. Mnohdy nad ním vykonává dozor demoralizující, probouzí vše špatné, co v něm je, první troubí k nečestnému útoku a podrobuje mravní požadavky politické účelnosti. Pravda je, že strana mívá někdy méně a někdy více svědomí než jednotlivec a že život má být souhrou mezi těmito dvěma silami. Politika, jak se vyvinula, není činnost toho druhu, aby člověk od ní bez rozpaků přijímal všechny zákony jednání a cítění. Ani v dvacátém století, které vynašlo mnohé náhražky, nestalo se vlastní svědomí zbytečným. Ale zdá se, jako by celý náš život se osudově točil kolem Jiřího Stříbrného, jako by on byl vtiskl do našeho života stopy nesmazatelné, jako by on byl v české novinářské historii jedinou postavou, z níž možno si vzíti ponaučení. Pro atmosféru, v níž se připravuje tiskový zákon, je rozhodující, že žil Jiří Stříbrný, nikoli že žil Karel Havlíček. Zajisté že noviny, které vydával Jiří Stříbrný, byly dostatečně hnusné, abychom si již nikdy nepřáli návratu něčeho podobného. Ale je přílišné, jestliže v debatě o svobodě tisku stále se ozývá tento hlavní a skoro jediný argument: to by zase Jiří Stříbrný mohl vydávat noviny! Je to nejoblíbenější a nejúčinnější výmluva. Je to - stříbrná sekera, a leckterá dobrá snaha má pod ní vydechnout naposled. Má poněkud medvědí tlapy ta zásada: již nikdy Jiří Stříbrný! Je se obávati, aby české novinářství nevyšlo z jejího sevření pomačkáno. Podivné, jak někteří novináři sami skoro s nadšením souhlasí zahodit volnost, kterou by mohli mít. U některých je to pochopitelno: nevědí celkem, co si počít s volností. Jiní snad netouží po volné soutěži v novinářství z týchž důvodů, z nichž nehezcí a nemilí lidé netouží po volné soutěži v erotice. Avšak hle, jak svírají medvědí tlapy zásady: napsal sám jeden novinář, že žádnému novináři nemůže být dovoleno vydávat samostatně noviny (ani malý časopis nikoli), poněvadž buď národ, nebo zákon nemůže rozlišovat mezi Jiřím Stříbrným a někým jiným. Jestliže opravdu národ nebo zákon by nemohly rozlišovat, pak je ovšem nikoli jen toto, ale i mnohé jiného ztraceno. Jestliže národ má tak nepatrné usuzovací schopnosti, jestliže zákon má tak málo svědomitosti, pak může být v našem veřejném životě nebezpečno. Pak nejen zde, ale i v jiných oborech bude setřen rozdíl mezi vinným a nevinným, ten rozdíl, na němž vše záleží. Ostatně jsme to už kdysi, ne dávno, slyšeli: lid nemá tolik času, aby zkoumal vinu vinného a nevinu nevinného, co se stalo, stalo se. To je zásada jednoduchosti: teprve však za mezemi této zásady počíná kultura ve vztazích mezi lidmi. Dobré příklady jsou k ničemu, učme se ze špatných. Protože někdo jednou špatně provozoval samostatné novinářství, nikomu nemůže být dovoleno, aby se pokusil dobře dělat samostatné novinářství, neboť jak známo, národ nemůže rozlišovat. Poněvadž někdo napsal špatné drama, nikomu se nemůže dovolit, aby se pokusil napsat drama dobré. Jsme tak primitivní, tak slabého ducha, tak málo sneseme námahu usuzování, tak velmi bychom chtěli mít klid a tak vroucně bychom si přáli dostat se někomu jinému na kůži, že nemůžeme rozlišovat mezi Jiřím Stříbrným, který zavedl velkovýrobu lži a demagogie, a jinými českými novináři…Jsme tak chladní, že se nikdy neurazíme? Co tedy národ dělá, jak žije duševně, jestliže nerozlišuje? Ale to nemůže být pravda. Jen tupý, jen zabedněný národ by nerozlišoval. Denně musí rozlišovat mezi svými vůdci, denně se rozhodovat mez různými skutečnostmi. Všechna kritika je rozlišování, národ bez schopnosti kritiky by byl slepý. Zákony jsou vynášeny proto, aby rozlišovaly mezi dobrými a zlými. Proč, pro jakou intriku se musí mluvit tak nesmyslně?