Jako novinář jsem pracoval pro Financial Times v Bruselu, Paříži a Londýně. Jako politik jsem postupně byl státním ministrem zemědělství a rybolovu, bytové politiky, městského rozvoje a bydlení.

Proto váhám s vyslovováním všeobjímajících pravd. Co platí v jedné zemi, nemusí nutně platit jinde. Je proto na vás, a ne na mně, hodnotit jak dalece se mé poznámky týkají České situace.

Politici a média jsou siamská dvojčata. Jsou neodvolatelně spojeni. Jsou odsouzeni k vzájemnému obětí a vášnivému soupeření.

Politici se obvykle řadí ke dvěma kategoriím - jedna je posedlá médii a jejich řízením (Harold Wilson, John Major), druhá je lhostejná a dokonce i médii pohrdá (paní Thatcherová.) Vyvarujte se ovšem domněnky, že to, co fascinuje klaustrofobní svět metropolí bude fascinovat také "skutečný lid" mimo tato centra. Témata, kvůli kterým padly celé lesy na papír pro sloupky v londýnských novinách, nevzbudila v mém volebním obvodě nejmenší jiskřičku zájmu.

Média jsou byznys. Veřejnost je kontroluje tím, že je buď kupuje nebo nekupuje. Média mají svůj profil. Politici to vědí a většinou to i vítají. Vědí, jak si v různých médiích stojí. To proto, že lidé kupují noviny atd. tehdy, když reflektují jejich názory. Noviny názory reflektují, nevytvářejí je.

V Británii hraje prim konzervativní tisk, ale Toryům to ve volbách nijak nepomáhá. Daily Telegraph, The Times, Mail - to jsou výrazně pravicové, nemoralizující listy, zastávající protievropské názory. Murdochův list Sun je často považován za klíčový politický deník, protože jej čte spousta lidí a myslí se, že jeho hospodský či děláskovský styl odráží nálady veřejnosti. Ve skutečnosti je takovým lídrem spíš Mail se svým silným vlivem na ženy a na prosperující střední třídu.

Politici většinou myslí v intencích psaných novin, je to dáno jejich věkem. Ale elektronická média jsou mnohem důležitější, neboť působí okamžitě, impresionisticky a epigramaticky. V politice je image stále důležitější, protože v sobě implicitně nese i sdělení.

Politici vyznávají určitou hierarchii. Pořad Today deset minut po osmé večer je nejžádanější, pak jsou nedělní televizní debaty, od neškodného žvatlání (Frost) přes složitější polední rozhovory až k natvrdo podaným pořadům typu Newsnight, vysílaných pozdě večer.

Politici a novináři se navzájem dobře znají. Jsou v jistém smyslu náhradní rodinou. Ministerský předseda si na tiskových konferencích s novináři přímo tyká. Tyhle besedy jen tak neskončí. Novináři se dvoří politikům a naopak.

Politici a vlády se snaží ovládat zpravodajství. Máme formální strukturu brífinku a mocný aparát "cirkulace". Ve hře je stále více nikoli zpravodajství samotné, ale jeho interpretace - tedy "aplikované zpravodajství". Premiérův tiskový tajemník Alaistair Campbell má systém odměn a trestů novinářům. Je kardinálem papežského dvora přes odměny, tresty a náklonnost. Je to stálý proces motivace, útoků a chlácholení. Média tu hru hrají, neboť nakonec tak získávají materiály. Tento proces je nejzjevnější v karavanseráji novinářů, provázejících premiéra na cestách, nebo v zámotcích bruselských schůzek, kde novináři i politikovi jde společně o to vyrobit dobrou zprávu. Toto účastenství nakonec vyhovuje všem - jakoby i únosci i jeho oběti.

BBC stojí jaksi stranou, má statut hlasatele veřejného zájmu. Ale kterákoli vláda se bude handrkovat o její férovost. Labouristé jmenovali své podpůrce a chlebodárce do funkcí předsedy i generálního ředitele, a to vyvolalo kromobyčej ostrý spor, což možná zajistilo úzkostlivou neutralitu BBC. World Service je bezkonkurenčně nejlepší součástí BBC, jak ukazuje její vůdčí úloha v pokrývání afghánské krize. Těší se velké úctě, protože není propagandistická.

Zpravodajství dnes běží čtyřiadvacet hodin denně a je nenasytné. V tom je mnoho příležitostí a mnohá nebezpečí. Je zde snaha nafukovat dobré i špatné zprávy častým opakováním a tak zaplnit prostor zcela novou odrůdou salónních odborníků na všechno. Zprávy se neustále recyklují a když už není s kým udělat rozhovor, média vyzpovídají jiné novináře.

V Británii se dnes široce mluví o ochraně soukromí. Britské zákonodárství totiž začalo aplikovat Všeobecnou úmluvu o lidských právech. Nemáme žádný tiskový zákon a žádný zákon na ochranu soukromí, ale přistoupení k úmluvě vzbuzuje vážné obavy, že by mohla být užita jako skrytý nástroj k potlačování nepohodlných informací (obvykle milostných úletů).

Bulvár a skandální plátky žijí ze sexu, šoubyznysu a sportu. Nedávno se ale objevilo zpravodajství na první straně Mirroru, a jsou některé důkazy, že tyto tradiční bulvární formáty ztrácejí čtenáře ve prospěch méně viditelně komiksových listů.

Curryho Průvodce politiků mediálním světem
Politiky není třeba ničit, zničí se sami. Jejich posluchači jsou čtenáři a diváci, nikoliv novináři.

1. Vypadejte dobře. Modrá košile, upravené vlasy. Nebuďte zpocení.
2. Klidné odpovědi. Klídek. Čím delší odpověď, tím snazší je pro editora citovat výroky mimo kontext.
3. Dávejte si pozor na stále se opakující otázky. To se novinář snaží dostat z vás, co chce on. Prostě opakujte tu samou odpověď. Jeho to přestane bavit dřív než vás.
4. Ujasněte si, co chcete sdělit. Opakování funguje. Televize je velmi intimní. Je to konverzace, nikoliv rétorika. Zjistěte si, jak dlouhé to interview bude, abyste včas mohli skončit dobrou epigramatickou frází.
5. Neútočte na tisk. Můžete jej nenávidět, ale rozhodně jej potřebujete. Když se rozčilujete, připravte se na to a promyslete si začátek a konec svého úletu. Buďte připraveni okamžitě sdělit publiku, proč jste se rozčílili, čímž to vyhrajete.
6. Neříkejte jen půl příběhu. Jinak si tu druhou půlku někdo vymyslí. Novináři mají rádi důvěrná sdělení, neboť ta je vtahují do děje, což se jim líbí - a nabízí látku k dalším zprávám.