Není snad v oblasti mediální komunikace téma širší (a úměrně tomu rozbředlejší) než otázka profesně etických pravidel, jejich ustavování, formulování a prosazování. V jednotlivých jazycích vyšla a vychází bohatá literatura, která se tomuto tématu věnuje na nejrůznějších úrovních od akademické přes profesně návodnou až po memoárovou. Řada profesních časopisů (např. Columbia Journalism Review) v nejrůznějších jazycích světa se věnuje analýzám konkrétních případů a kriticky rozebírá chování mediálních profesionálů, zvláště novinářů a fotografů. Existují dokonce i samostatné akademické časopisy věnující se výhradně tématu profesních standardů (např. Media Ethics). V některých zemích mají i denní listy zvláštního zaměstnance, mediálního ombudsmana, který se k chování pracovníků listu veřejně vyjadřuje. To se týká velkých deníků v USA, ale i třeba španělského El Pais. V jiných zemích (kupř. ve Švédsku) existuje mediální ombudsman jako samostatná veřejná funkce. Základní poučení o tom, čím se média ve svém počínání řídí, je běžnou součástí kurzů mediální výchovy v Německu, stejně jako v USA. Tradovaná pravidla správného počínání se pak promítají do novinářského vzdělávání, a tím se upevňují.
Knihy, časopisy, mediální kritika, výchova, mediální ombudsmanství - to vše dohromady vytváří prostor, v němž se odehrává neustále se rozvíjející diskuse o tom, co je ještě přijatelné, co je "etické", co je správné, a co je naproti tomu zavrženíhodné, odporné "neetické". Vždyť není jednou provždy dáno, co je správné aa co nikoliv. Zvláště novinářství přináší nová a nová dilemata, která je třeba neustále řešit, a to jinak než v prostředí diskuse nejde.

Podstatnou podmínkou takové diskuse je to, že ti kteří mediální obsahy vyrábějí (např. novináři), jsou rovnocennými partnery těm, kteří média vlastní či provozují. Je jasné, že novináři si nemohou zcela svévolně stanovit, co budou a nebudou dělat, protože by tím mohli vydavatele či vysílatele ekonomicky zničit. Je stejně jasné, že vydavatel nemůže po novinářích chtít cokoliv, jen aby vydělal. Někde mezi těmito krajními polohami se pak najde reálná podoba toho, co se smí a co je žádoucí.

Další podstatnou podmínkou je to, že do podobných diskusí by v demokraticky uspořádaných společnostech neměl v žádné podobě zasahovat stát. Média - ať už jejich provozovatelé nebo zaměstnanci - mají být nezávislá na státní moci a stýkají se s ní jen v bodech přesně definovaných zákonem. A kde platí zákon, není místo pro diskusi o etických principech, proto stát do takové diskuse nepatří.

Ostatně, když už mluvíme o diskusi, kde je v českém prostředí záplava knižních titulů od akademických po memoáry, kde je profesně odborný časopis, kde je akademický časopis? Kde jsou kurzy mediální výchovy, kde je mediální kritika a které médium má mediálního ombudsmana?

Možná právě proto, že je diskuse o médiích v ČR tak řídká, mohl se do Zákona o ČT dostat představa, že Kodex ČT by měla schvalovat Poslanecká sněmovna…

Jan Jirák