Druhou polovinu letošního srpna poznamenaly dvě významné mediální události: chování deníku Super a propuštění v moravských titulech, které se dostaly do vlastnictví pasovského vydavatelství, které ovládá většinu regionálních titulů v ČR…
Obě mají nejednoznačné vyznění a vybízejí k dalším úvahám.

Někdo to rád bulvár
Bulvární deník Super - provázený od samého vzniku neoficiálními úvahami o možném propojení na některé politické struktury (konkrétně na ODS) a otevřeně podporovaný televizní stanicí TV Nova - sáhl po osvědčených voyerských praktikách a zveřejnil snímky političky ČSSD Petry Buzkové pořízené na chorvatské pláži. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby se předmětná politička nevyskytovala na snímcích bez horního dílu plavek a kdyby zveřejnění fotografií nebylo masivně avizováno v reklamních šotech.
Papparaziové prohánějící se za celebritami a snažící se získat jejich záběry v intimních, šokujících či nepříjemných situacích patří k běžné (byť pro mnohé odpudivé) výbavě senzacechtivých, revolverových, bulvárních médií. Pronásledovali Dianu Spencerovou, své by o nich mohla vyprávět Tina Turnerová, znají je všichni, jejichž sláva z nich udělala zboží zpeněžitelné na titulních stránkách.
Bulvár, zahalený do "upřímné" snahy přinést původní zprávy a čtenáře vzrušit a pobavit, snad i šokovat, se často nevyhýbal politickému působení. Už slavná věta "Vy dodejte zprávy, já dodám válku", která údajně předcházela vypuknutí americko-španělské války, byla pronesena vydavatelem senzacechtivého listu. A Heindrich Böll si postojů tohoto typu médií podrobně všiml v novele Ztracená čest Kateřny Bluhmové.
Je zveřejnění fotografií Petry Buzkové prostým výronem bulvárního nevkusu, nebo jakýmsi tahem na šachovnici politických her?

Čí je svoboda
Média jsou, alespoň pokud jejich existenci stačí analyzovat teorie, potrojné instituce: jsou to současně ekonomické podniky, politické instituce a zařízení poskytující službu veřejnosti v podobě informací, zábavy, osvěty a podobně. Tato potrojná existence vede k tomu, že se v chování médií projevuje řada nejrůznějších napětí. Tyto tři aspekty nejsou zastoupeny ve všech médiích stejně. Jsou média ryze nepolitická (např. reklamní letáky obchodních domů) i taková, u nichž je jejich ekonomické chování druhotné (kupříkladu dotované vědecké časopisy).
V tradičních masových médiích se všechny tři aspekty nejrůznějším způsobem proplétají a ovlivňují. Dominující však přece jen bývá ekonomická podstata fungování médií. Jsou to koneckonců instituce, které musí přežívat hospodářsky, přinášet vlastníkům zisk a umožňovat jim další existenci.
Z tohoto pohledu je propouštění zaměstnanců stejně pochopitelné - a stejně nepříjemné - jako propuštění horníků či zaměstnanců v těžkém průmyslu. Představa, že vydavatelem snižováním stavu či jeho obměnou ohrožuje svobodu slova a nezávislý chod médií (jak v náznaku zaznělo v pořadu ČT Tady a teď 23.8.01), je stejně nesmyslná, jako kdyby horníci argumentovali, že jejich propouštěním je ohrožena svoboda těžby.
Je neochota některých českých novinářů připustit, že se na ně vztahují stejné podmínky jako na jakoukoliv jinou zaměstnaneckou skupinu, dána tím, že po celá 90. léta panovala v jejich profesi nedozaměstnanost, nebo je to důsledek moci médií, jež i novinářům (nejen vydavatelům a vysílatelům) dodávají pocitu výlučnosti?

 Jan Jirák