Zpráva Komise pro etiku pro valnou hromadu Syndikátu novinářů
1. Obecně o práci komise
Komisi pro etiku ustavil Syndikát novinářů jako nezávislou profesní instituci na konci roku 1998, především z iniciativy syndičky Ireny Válové. Zřízení komise schválila Správní rada Syndikátu novinářů 26. listopadu 1998.
Předsedkyní komise je od té doby vedoucí katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Barbora Osvaldová. (Seznam bývalých a současných členů a členek je připojen na konci zprávy.)
Komise pro etiku (snad by byl šťastnější dejme tomu název "výbor"; "komise" totiž zní trochu komisně) se scházívá ve středu večer, obvykle v intervalu tří až pěti týdnů, v budově fakulty sociálních věd na Smetanově nábřeží v Praze. V době mezi schůzemi se pověření členové komise (a zejména její předsedkyně) věnují "přiděleným" případům, sbírají potřebné informace a formulují návrh stanoviska. Ten pak buď komise jako celek přijme, nebo nepřijme, nebo upraví. Komise pro etiku se řídí Stanovami a Jednacím řádem, schválenými Syndikátem (viz Mediažurnál 9/98).
Komise pro etiku se zabývá především písemnými "interpelacemi", které se týkají konkrétních případů a konkrétních novinářů (za dobu své existence posoudila určitě přes sto podání, archiv komise čítá zhruba deset kilogramů písemností). "Interpelují" jak novináři, tak nenovináři - dokonce se dá říct, že poměr obou skupin je téměř vyrovnaný. Komise několikrát z vlastní iniciativy posuzovala i obecné situace z novinářské praxe (například problém nahrávání telefonátů.)
Základní dokument, ke kterému Etická komise při své práci přihlíží, je Etický kodex novináře. Kodex schválila valná hromada Syndikátu novinářů 18. června 1998. Na konci roku 1999. Komise pro etiku doporučila kodex v některých bodech upravit, což Syndikát schválil. Komise je připravena přispět k "vylepšování" či "vylaďování" Etického kodexu i v budoucnu.
KPE nemá žádné výkonné pravomoci, čili nemůže sama o sobě vynutit jakoukoli změnu nebo nápravu dané situace. Může pouze formulovat svůj názor a seznámit s ním dotčené strany "sporu", respektive novinářskou obec a veřejnost. Názory komise publikuje časopis Mediažurnál, předsedkyně komise je v některých případech poskytuje ČTK a dalším médiím. Podle předběžných dohod by se měly objevovat i na internetových stránkách Syndikátu a internetových stránkách zřízených Nadací Ferdinanda Peroutky.
Některá stanoviska komise vešla v poměrně širokou známost (například v případě novináře s píšťalkou Křečka), jiná bohužel ne. Komise by při publikaci svých názorů uvítala ještě větší podporu Syndikátu. "Neformální" autorita (a jinou komise nemůže mít) se těžko upevní, pokud novináři a veřejnost o práci komise málo vědí. Autorita komise ovšem také souvisí s autoritou celého Syndikátu.
Velká většina novinářů, na které se KPE v jednotlivých případech obracela s žádostí o stanovisko, vysvětlení nebo doplňující informace, s komisí spolupracovala. Výjimečně ale zazněl i názor, že - zjednodušeně řečeno - když dotyčný novinář není členem Syndikátu, nemá komise co hodnotit jeho práci. Komise pro etiku ale nerozlišuje, kdo z novinářů je a není členem Syndikátu, ostatně ani všichni její členové nejsou členy. Kdyby se zabývala jen případy "členů", neměla by její práce valný smysl. Na druhé straně, pokud někdo neuznává autoritu Syndikátu, je přirozené, že se nechce ani vyjadřovat ke stížnosti, kterou na něj někdo podal u Komise pro etiku.
Z aktivit KPE, které přímo nevyplývají z jejího popisu práce, lze zmínit dopis ministru Pavlu Dostálovi (z června 1999) stran tehdy chystaného tiskového zákona. Komise v něm upozornila na Etický kodex, který mimo jiné novinářům zakazuje "vytvářet nebo ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientace". Komise vyslovila názor, že podobný paragraf je v tiskovém zákonu zbytečný.
2. Tucet ukázek případů, které komise řešila:
Nahrávání telefonátů (2000)
Komise se několik měsíců zabývala otázkou, zda je v souladu s pravidly novinářské etiky, pokud novinář pořizuje nahrávku telefonického rozhovoru bez vědomí osoby na druhém konci linky.
V obsáhlém stanovisku nakonec říká, že:
- Novinář nemusí dotyčnou osobu předem upozorňovat, že nahrává. (Kdyby musel, znamenalo by to výrazné znevýhodnění novinářů při získávání informací.)
- Pořizování takové nahrávky není použitím "nepoctivého prostředku k získání informace", zmiňovaného Etickým kodexem.
- Neetické může být následné použití nahrávky, například pokud by znamenalo zesměšnění nebo jinou osobní újmu nahrané osoby.
Stereotypní obraz menšin (1999)
Komise - na základě důkladného monitoringu - dospěla k závěru, že i některá média, která sama sebe proklamují jako odpovědná a seriozní, někdy podporují latentní nesnášenlivost a rasismus. Vyzvala novináře, aby o cizincích a národnostních menšinách neinformovali způsobem, který by publikum vedl k předpojatému úsudku.
Informace o cizincích a příslušnících menšin by podle komise neměly být schematické a neměly by podporovat apriori záporný obraz menšin. "To se týká i použitých jazykových prostředků a formy zpracování (novinové titulky, televizní záběry)," píše se ve stanovisku.
Materiální výhody novinářů (1999)
Komise pro etiku dlouho diskutovala o smlouvách, uzavřených Syndikátem novinářů ve prospěch jeho členů (slevy u jedné taxislužby a podobně). Doporučila Syndikátu, aby vzhledem k tomu, že by novináři mohli být obviněni ze střetu zájmů nebo z korupce, další takové smlouvy neuzavíral. Členové Syndikátu by podle komise každopádně neměli využívat možných výhod, plynoucích z členství v Syndikátu, k uspokojování svých soukromých potřeb.
Severa versus Mladý svět (2000)
Poslanec parlamentu Pavel Severa si stěžoval na časopis Mladý svět. Ten opatřil svůj článek o tzv. protidrogovém zákonu dvoustránkovu fotografií poslance Severy a titulkem "Dement?" Redakce Mladého světa namítala, že z článku vyplývalo, že "dementem" je myšlen onen zákon, a ne poslanec. Komise usoudila, že Mladý svět porušil Etický kodex, podle něhož je novinář povinen respektovat soukromí osob a kromě nesporných důvodů veřejného zájmu nesmí dostat dotčené osoby do nesnází nebo osobní tísně. Komise zastává tento názor přesto, že poslanec Severa je veřejný činitel, čili člověk s omezeným právem na soukromí.
Tisk před volbami (2000)
Komise se několikrát zabývala chováním médií v kampani před krajskými a senátními volbami. Konstatovala, že zejména regionální média jsou stále ještě náchylná tlakům různých lobbystických skupin a nezachovávají profesionální neutralitu. Zařazují materiály reklamního charakteru bez výrazného označení, graficky nerozlišují PR články od redakčních materiálů. Podle bodu 2d) Etického kodexu přitom novinář musí odmítnout podílet se na publikování skryté reklamy.
Novináři a střet zájmů (1999, 2000, 2001)
Tímto tématem se komise zabývala víckrát, ať už šlo o možný střet zájmů "novinář-politika" nebo "novinář-byznys". Při několika podáních také narazila na situaci, kdy novinář o komunální politice píše a zároveň v ní působí.
Už v roce 1999 komise formulovala následující obecný závěr: "Střet zájmů je problém, který doposud nebyl všemi novináři jednoznačně chápán. Nedostatečné etické povědomí ovšem není jen věcí žurnalistů, o čemž svědčí jak politická, tak hospodářská sféra. Novináři, kteří často kritizují podobné prohřešky, by měli sami dbát, aby se podobné obvinění nedalo aplikovat také na ně, protože se tak snižuje kredibilita celého novinářského stavu. Pokud se novinář, člen Syndikátu, dostane do situace, že beze zbytku nemůže splňovat podmínky členství (například tiskoví mluvčí, pracovníci reklamních, inzertních a PR agentur, vlastníci nebo spoluvlastníci hromadného sdělovacího prostředku a lidé, kteří se aktivně nevěnují novinářské profesi a nemají z ní rozhodující část svých příjmů), měl by požádat o mimořádné členství, eventuálně podle návrhu nových stanov o pozastavení členství nebo členství ukončit."
Kauza Křeček (1999)
Novinář Jan Křeček pískotem přerušil ceremoniál "vstupování do NATO" na Pražském hradě, který televize vysílala v přímém přenosu. Do sálu se přitom dostal jako novinář, díky novinářské legitimaci.
KPE se shodla, že novinář nesmí zneužívat profesních výsad (jako je novinářský průkaz) k prosazování osobních politických postojů a cílů. Jan Křeček podle komise porušil "obecná" etická pravidla, nikoli Etický kodex - tou dobou ještě Etický kodex na něco takového nepamatoval.
Hodačův příkaz Šámalovi (2000)
V červnu 2000 ředitel zpravodajství České televize Jiří Hodač nařídil, aby hlavní zpravodajská relace odvysílala v plném znění dlouhé tiskové prohlášení televizního managementu. Šéfredaktor Šámal to odmítl, zaměstnanci zpravodajství podali na Hodače stížnost. V této souvislosti Komise pro etiku doporučila, aby jednotlivá média vypracovala své interní předpisy, které by jasně definovaly postavení managamentu a postavení novinářů a jejich nezávislost.
Krize v České televizi (2000, 2001)
Komise se "televizní revolucí", z hlediska novinářské etiky mimořádně kontroverzní událostí, zabývala několikrát. Nakonec se dobrala k následujícímu vyjádření:
"Komise upozorňuje na stále platnou preambuli Etického kodexu, která zní: ´Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje článek 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti.´ Komise bere na vědomí, že redaktoři, kteří posléze vstoupili do stávky, se mohou odvolávat na paragraf 1c) Etického kodexu novináře ("Novinář je povinen hájit svobodu tisku i svobodu jiných médií").
Zároveň ale podle názoru komise porušili jiné body kodexu. A to zejména: 1b) Novinář je povinen ... dbát na rozlišování faktů od osobních názorů; 1d) Novinář je povinen neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti; 2b) Novinář je povinen vyloučit všechny činnosti, které by jej mohly kompromitovat nebo vést ke konfliktu zájmů; 2g) Novinář je povinen nezneužívat výsad, plynoucích z povolání novináře, k prezentování svých osobních postojů.
Komise zároveň konstatuje, že některé paragrafy Etického kodexu porušil i tým tzv. oficiálního zpravodajství, a to zejména paragrafy: 1b) Viz výše 1e) Novinář je povinen nepřipustit, aby... zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat; 1d) Viz výše; 2b) Viz výše; 3a) Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace.
Komise pro etiku doporučuje, aby veřejnoprávní televize neprodleně přijala jasná pravidla upravující vztah managementu a redakcí a pravidla redakční nezávislosti (včetně klausule svědomí). Komise se domnívá, že přes výše zmíněná etická pochybení musí být stanovení etických pravidel věcí médií a jejich pracovníků, nikoli věcí parlamentu a jeho orgánů."
Skrytá kamera (2001)
Touto metodou novinářské práce se Komise pro etiku zabývala víckrát. Zatím poslední podání se týkalo nakonec neodvysílané reportáže stávkujících redaktorů České televize o štábu Jany Bobošíkové. Komise mimo jiné konstatovala, že skrytá kamera se v české žurnalistice používá až příliš často, a dospěla k tomuto závěru:
"Použití skryté kamery je omluvitelné pouze v případě, kdy nelze jinými, legálními prostředky získat informace a to informace závažné a důležité z hlediska celé společnosti, kdy jde o ohrožení veřejného zájmu, státu a podobně... Komise po dlouhé diskusi konstatuje, že se v tomto konkrétním případě na oprávněnosti nebo neoprávněnosti použité metody neshodla." (V komisi byly v tomto případě zastoupeny stejnou silou dva protichůdné názory. Výsledek je vzhledem k tomu, jak podrobně se komise této věci věnovala, trochu hubený, ale nedalo se nic dělat.)
J.X.Doležal ve studiu Primy (2000)
Poměrně kuriozní podání Michala Kuciána, vedoucího public relations ČSSD, upozorňovalo na to, že redaktor Reflexu Jiří X. Doležal si v přímém přenosu televizní besedy pohrával s nožem a přítomné upozorňoval, že má v kapse další zbraň.
Komise konstatovala, že na tohle žádný paragraf v Etickém kodexu není a že se jedná o věc společenské etikety; teoreticky i o věc osobní bezpečnosti.
Rádia a policejní radary (2000)
Zástupce syndika Martin Fořt upozornil, že rozhlasové stanice varují řidiče před tím, že na tom kterém místě stojí policejní kontrola a měří rychlost jízdy a vůbec kontroluje řidiče.
Komise dospěla k názoru, že takové počínání rádií je eticky neutrální a Etický kodex neporušuje.
3. Členové a členky Komise pro etiku
V květnu 2001 členy Etické komise jsou:
Barbora Osvaldová (FSV UK)
Petr Bílek (Reflex)
Adam Černý (ZN Noviny, Slovo)
Jan Horálek (publicista)
Jan Jůn (Český rozhlas 6 - Svobodná Evropa)
Jan Lipold (Týden)
Petr Příhoda (publicista)
Petr Schwarz (dříve televize Prima)
Protože podle Stanov má být komise jedenáctičlenná, je nezbytné její řady doplnit. Bylo by dobré, kdyby členy byli i "mimopražští" novináři; tomu ale překáží problémy s dojížděním na středeční schůze.
Členy komise byli:
Ivan Červenka
Daniela Drtinová
Jefim Fištejn
Ivan Hoffman
Václav Moravec
Jan Czech
Kontakty na Komisi pro etiku:
Syndikát novinářů
Pařížská 9
116 30 Praha 1
tel. a fax 232 77 82
e-maily:
sncr@mbox.vol.cz
osvaldov@mbox.fsv.cuni.cz
Další informace o komisi, včetně znění Etického kodexu přijatého Syndikátem novinářů, můžete najít na www.syndikat-novinaru.cz
V Praze 21. května 2001
